Dříve existovaly místa, kde ropa přirozeně vyvěrala na povrch. Dnes se
získává pomocí vrtů.
Jednou z možností jak vrtat je tzv. nárazové vrtání (dopadem těžkého dláta
se rozruší hornina, která se pak vybere a vynáší na povrch pomoci spec.
kapaliny. tzv. výplachu, jejíž hustota je taková, že v ní hornina uvolněná
vrtáním plave a vynáší se na povrch. Kapalina dále chladí vrták.
Dnes se spíše používá tzv. rotační vrtání, kdy se vrtá speciálními vrtáky,
připojenými k soustavě trubek, kterými se otáčí zařízením umístěným na
povrchu. Trubky se s postupující hloubkou nastavují sešroubováním. Třetí
možností je turbínové vrtání kdy na konci soustavy trubek je turbína poháněná
výplachem.
Aby se nezbortily stěny vrtu, musí se jeho stěny vyztužit pomocí ocelových
trub, pažnic. Prostor mezi stěnou trouby a stěnou vrtu se zaplňuje cementovou
kaší, což zpevní vrt a zabrání tomu, aby se do vrtu valila voda apod.
Po navrtání ropy se vymění trubky, hornina se na spodní části vrtu naruší
výbuchem speciální nálože, nebo se naleptá kyselinou chlorovodíkovou jedná-li
se o uhličitany nebo kyselinou fluorovodíkovou v případě
křemičitanů.
Dnes je možné provádět i horizontální vrty, kdy se vrt v určité hloubce
začne zakřivovat do oblouku. Toho se využívá především při vrtání na moři,
kdy se z jedné plošiny udělá několik šikmých vrtů, takže se prozkoumá
větší plocha. Pro vytlačení ropy na povrch se využívá tlaku plynu, který
ropu doprovází (tímto způsobem se vytěží asi 20% ropy obsažené v nalezišti).
S postupem času tlak klesá až k bodu, kdy musí nastoupit sekundární metody,
jako je čerpání ropy pomocí pump, nebo udržování podzemního tlaku vodní
injektáží, zpětným pumpováním zemního plynu, vzduchu, případně CO2. Dohromady,
primárními a sekundárními metodami se podaří vytěžit 25-35 % celkového
množství ropy.
Terciární metody nastupují v okamžiku, když už ani sekundární metody nestačí
na udržení produkce a těžba je ještě stále ekonomická, což závisí na aktuální
ceně ropy a výši těžebních nákladů. Jejich principem je snížení viskozity
zbývající ropy, většinou injektáží horké vodní páry získávané často kogenerací,
přičemž se spalováním zemního plynu vyrábí elektřina a odpadní teplo je
využito k tvorbě vodní páry. Někdy se také ropa rozehřívá zapálením části
ropného ložiska. Zkouší se i nasazení mikroorganismů, které spotřebovávají
n-alkany, produkují CO2 a tím se zvyšuje tlak v ložisku. Terciární metody
dovolují vytěžit dalších
5-15 % ropy v nalezišti.
Uvedená čísla jsou pouze průměrná, ve skutečnosti se celková vytěžitelnost
naleziště pohybuje od 80 % pro lehkou ropu do 5 % v případě těžké ropy.